22. února roku 1931 obdržela sestra Faustyna od Pána Ježíše příkaz k namalování obrazu. Tak o tom píše ve svém Deníčku: „Večer, když jsem byla v cele, uviděla jsem Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý. Mlčky jsem hleděla na Pána, má duše byla naplněna bázní, ale i velkou radostí. Po chvíli mi Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji také už zde na zemi vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu.“ /Deníček 47–48/ V roce 1933 přijela sestra Faustyna do Vilna. Tam jí její zpovědník, P. Michal Sopoćko, pomohl namalovat první obraz. Zajistil malíře, Eugeniusze Kazimirowského, který v roce 1934 obraz namaloval. Přesto, že obraz byl namalován podle slov Ježíše zjevených sv. sestře Faustyně, od začátku se jí nelíbil. Nešlo tady o malíře, ale o krásu Krista. Tak jako všichni mystici i sv. Faustyna říkala, že není pomocí štětce možné jeho krásu zobrazit. Když se nad tím trápila, Pán Ježíš se jí zjevil a potěšil ji slovy: „Velikost tohoto obrazu nespočívá v kráse barev nebo v dovednosti malíře, nýbrž v mé milosti. /Deníček 313/ Uctívání tohoto obrazu nespočívá totiž jen v jeho vystavení a v úžasu nad jeho krásou. Uctívat tento obraz znamená přijmout do svého srdce Boha, který v tomto obrazu zjevuje část své přirozenosti. Prostřednictvím tohoto obrazu nám Ježíš ukazuje svůj vztah k člověku. Pomocí pěti symbolů se nám zde zjevuje obraz milosrdného Boha, který nám nabízí spásu. První symbol je ruka pozdvižená k požehnání. Není to ruka, která chce pokárat, i když mnohokrát Pán Ježíš ve svých zjeveních sestře Faustyně odsuzuje hříchy světa. Je to ruka, která chce všem žehnat a obdarovávat štěstím. Druhým symbolem je postava Ježíše, který jakoby kráčí k nám. Bůh tím chce ukázat, že nečeká neporušený na svém trůnu, až se hříšník přiblíží k němu, i když by to tak mohl udělat, ale že to on první nám vychází vstříc. On první nás miluje, očekává nás a obětuje se za nás. Běží naproti marnotratnému synu, objímá ho a těší se, že ten, který byl mrtvý a hříšný, se vrátil a ožil. Bůh v každé chvíli našeho života jako první vztahuje svou ruku, aby nás zachránil. Třetím symbolem je levá ruka Ježíše, která ukazuje jeho srdce. Ježíš ukazuje své srdce jako pramen milosti. Toto srdce bylo probodnuté na kříži a vytryskla z něj krev a voda, symboly svátostí. Srdce je také symbolem lásky, která je hlavním důvodem zjevení tajemství Božího milosrdenství. Dalšími symboly jsou krev a voda. Mučednictví a milost, utrpení a štěstí. Milost často přichází skrze utrpení. Kristus rozdává plody svého umučení celému tvorstvu. Milosti přicházejí skrze svátosti, zvlášť svátost smíření a Eucharistii, jejichž správcem je Církev. Posledním symbolem jsou slova: Ježíši, důvěřuji Ti. Přijmout milost, která pramení z utrpení, a někdy také skrze utrpení, vyžaduje totiž důvěru. Je třeba, abychom jako Abraham opustili svou zemi, a někdy je také třeba, abychom se vzdali veškeré své pozemské naděje a celou svou důvěru vkládali jen v Boha, tak, aby on sám byl naší konečnou nadějí.
SVÁTEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ
Svátek Božího milosrdenství zaujímá nejdůležitější místo mezi všemi formami pobožnosti k Božímu milosrdenství, které byly sestře Faustyně zjeveny. Poprvé o zavedení tohoto svátku požádal Pán Ježíš ve zjevení, které měla sestra Faustyna v roce 1931. „Toužím, aby milosrdenství mělo svátek. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem milosrdenství.“ /Den. 49/ Volba zrovna této neděle není náhodou. Je to první neděle po Velikonocích. O Velikonocích si celá Církev připomíná dílo Božího vykoupení, které je úzce spjaté s Božím milosrdenstvím, vzpomínaným a slaveným na svátek Božího milosrdenství. Toto vykoupení je přece projevem Božího milosrdenství pro celý svět. Zároveň je třeba si uvědomit a pamatovat, že svátek Božího milosrdenství není jen dnem, kdy si zvláštním způsobem připomínáme Boží milosrdenství a je uctíváme, ale je to den mimořádných milostí pro celý svět slíbených Pánem Ježíšem, který řekl sestře Faustyně: „Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky.“ /Den. 699/ Pán Ježíš spojil s tímto svátkem veliké přísliby: „Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ /Den. 300/ Pramenem života je přitom svátost smíření a Eucharistie. „V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.“ /Den. 699/ Pro ty, kteří se pokládají za veliké hříšníky, pro které už není Božího odpuštění, Pán Ježíš zároveň vzkazuje: „Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ /Den. 699/ Svátek Božího milosrdenství, který oficiálně zavedl 30. dubna roku 2000, v den svatořečení sestry Faustyny, papež Jan Pavel II., se tak jeví jako neobvyklá příležitost setkání s bezmeznou hloubkou Božího milosrdenství tento den otevřeného dokořán. Dá se říct, že tento den Bůh před každým stojí jako „slabý“ a starostlivý Otec, a ne jako Soudce. „Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velkém a bezedném milosrdenství.“ /Den. 570/ – říkal ve zjevení Pán Ježíš sestře Faustyně. Svátek Božího milosrdenství se tedy stává Bohem stanovenou chvílí setkání člověka s jeho milosrdenstvím. K tomuto setkání mají připravovat a vést člověka všechny ostatní formy úcty k Božímu milosrdenství. Ovšem, tak jako v případě obrazu Božího milosrdenství, nemůžeme zapomenout na to, co je nejdůležitější, a co také zdůrazňoval sestře Faustyně Pán Ježíš: na důvěru. Dokud se s důvěrou neobrátíme k jeho milosrdenství, nenajdeme ospravedlnění a vnitřní pokoj. Pokud tedy chceme dosáhnout a získat milosti slíbené Pánem Ježíšem, musíme více důvěřovat jemu, než sami sobě. Více poslouchat jeho slova, než hlas našeho srdce, které nám někdy hodně věcí vyčítá a my si s tím nedokážeme poradit. Stojí za to vzpomenout si zde na slova sv. Pavla, který říká, že Bůh je větší než naše srdce a výčitky svědomí, které máme a které pramení z naší minulosti.
Novénu k Božímu milosrdenství si můžete stáhnout zde
HODINA MILOSRDENSTVÍ
V říjnu roku 1937 Pán Ježíš ve zjevení sestře Faustyně přikázal uctívat hodinu své smrti (15.00 hod.) a aspoň chvíli se v tuto hodinu dovolávat milosrdenství skrze zásluhy jeho utrpení a smrti pro celý svět. „Připomínám ti, má dcero, že kdykoliv uslyšíš, jak hodiny odbíjejí třetí, celá se ponoř do mého milosrdenství, veleb je a oslavuj; svolávej jeho všemohoucnost na celý svět, zvláště na ubohé hříšníky, vždyť v té chvíli bylo pro všechny duše otevřeno dokořán. V tuto hodinu vyprosíš pro sebe i pro jiné všechno, v tuto hodinu se dostalo milosti celému světu – milosrdenství zvítězilo nad spravedlností.“ / Den. 1572/ Hodina milosrdenství je pro nás šancí pochopit sílu Boží lásky k nám, která se projevila v jeho umučení pro nás všechny. Proto Pán Ježíš říká sestře Faustyně, aby se snažila tuto hodinu pomodlit pobožnost křížově cesty, anebo, pokud ji to povinnosti nedovolí, aspoň na chvíli se pomodlila v kapli, a tím uctila jeho milosrdné srdce. A když ani to nebude možné, aby si aspoň na chvíli vzpomněla na jeho umučení. /srov. Den. 1572/
KORUNKA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ
Ve Vilně měla 13. září roku 1935 sestra Faustyna zjevení anděla, který přišel potrestat svět za jeho hříchy. Když uviděla anděla, prosila ho, aby se zdržel, že svět určitě bude činit pokání. V tomto okamžiku se ocitla stojící před Nejsvětější Trojicí, před kterou nesměla opakovat svou prosbu. Když ale ve své duši pocítila Kristovu milost, začala se modlit slovy, která slyšela ve svém srdci, a uviděla, že trest nad světem byl zastaven. Druhého dne, když byla ve svém pokoji, zjevil se jí Pán Ježíš, připomněl jí tato slova a poučil ji, jak se má těmito slovy modlit na růženci. V korunce prosíme o milosrdenství pro nás a pro celý svět. Slovo „k nám“ znamená osobu, která se modlí, a také lidi, za které touží a je povinná se modlit. Slova „i k celému světu“ znamenají všechny lidi na celém světě a také duše v očistci. Několikrát Pán Ježíš ve svých zjeveních sestře Faustyně ukazoval hodnotu a sílu této modlitby. S touto modlitbou spojil také své přísliby, že skrze modlitbu této korunky dá rád všechno, oč ho lidé budou prosit, bude-li to shodné s Boží vůlí. /Den. 1541/
Zvláštní milosti Pán Ježíš slíbil v hodině smrti nejen těm, kteří se budou tuto korunku modlit, ale také těm, za které se tuto korunku někdo pomodlí. „Každý, kdo se ji bude modlit, dosáhne velkého milosrdenství v hodině smrti. Kněží ji budou dávat hříšníkům jako poslední záchranu.“ /Den. 687/ „Napiš, že když se tuto korunku budou modlit u umírajících, postavím se mezi Otcem a umírající duší ne jako spravedlivý soudce, ale jako milosrdný Spasitel.“ /Den. 1541/ Korunka, společně s výzvou „Ježíši, důvěřuji Ti!“ je nejznámější modlitbou k Božímu milosrdenství. Překládána je dokonce do afrických nářečí a lidé se ji modlí ve všech končinách země.
Korunku k Božímu milosrdenství si můžete stáhnout zde
Převzato z farního webu Slavkovice https://www.slavkovice.cz/formy_ucty.php